Pro komunisty je 17. listopad 1989 symbolem kontrarevoluce a vítězství reakce. Tímtéž je toto datum, vypůjčil-li bych si marxistickou terminologii, i pro mě, ovšem v tom nejlepším smyslu.

Události, které nastaly před 28 lety, nevnímám jen jako změnu režimu, jenž se přežil, zkazil, nepodařil či byl ovládnut špatnými lidmi. Jsou pro mě především překonáním systému zvrhlého již ze své nejniternější podstaty, systému založeného na zločinné pseudoutopii, která, uvedena v život, nikdy nemohla dospět k jiným výsledkům, než jaké skutečně nastaly.

Jako hluboce symbolický přitom vnímám charakter událostí, ke kterým se připomínka roku 1989 odkazuje. Komunistický režim byl na podzim 1989 definitivně odmítnut právě těmi, které by marxisté nazvali „lidovými masami“, z nichž komunistický režim čerpal svoji legitimitu. Jak se tehdy konečně ukázalo, lživě.

Sám jsem 17. listopad 1989 nezažil. Přesto pro mě představuje jeden z okamžiků, z něhož může naše společnost odvozovat svoji identitu a jehož odkaz pro dnešní dobu je stále aktuální. Ideologie, která v roce 1989 padla, tím nezahynula, nýbrž v podobě mnoha forem a frakcí, obstarožních i moderních, dravých a chytlavých, žije a působí dodnes, i když se někdy nedbale skrývá za proměněnou obchodní značkou. Je úkolem naší doby nezapomenout na ni a mít se před vábením všech jejích podob na pozoru.