Učitel by měl být autorita, osobnost s vlastním názorem a pohledem na věc. Jako rodič dokážu ocenit učitele, který je schopný dítě nejen něco naučit, ale i pozitivně formovat.

Tuhle jednoduchou vizi jsem se snažila prosadit v období, kdy jsem na radnici Prahy 2 školství řídila. Ono se to tady totiž dlouhá léta nenosilo. Uspěl hlavně ten, kdo před radnicí uctivě klonil hlavu, ředitelé si byli zvyklí chodit na úřad jen pro pokyny. Ano, úcta k tomu, kdo mě platí, je pochopitelná, ale měla by mít své hranice. To jsem se snažila těm tehdy „mým“ učitelům dávat jasně najevo. Později jsem se ovšem dozvěděla, že to někteří z nich vnímali jako určitou slabost. To asi, bohužel, nejvíc vystihuje postavení dnešního učitele.

Málokdo si také uvědomí, že vytvořit kvalitní podmínky pro výuku, to je spousta peněz! Ty stoleté budovy něco spolykají a kam se bude investovat, to rozhoduje především příslušný radní. Dodnes si pamatuji na vytřeštěný pohled ředitele jedné ze stavebních firem, když jsem odmítla podepsat vícepráce, které nebyly předem odsouhlaseny. „Takhle se to tady nedělá“, vysvětlil mi. Tehdy nepořídil.

Když dnes z opozičních lavic sleduji do očí bijící nevyváženost investic do jednotlivých budov našich deseti základních škol, nestačím se divit. Dokud bude fungovat ono výše zmíněné klopení hlavy, můžeme si o osobnostech ve školství nechat jen zdát.