Loni v létě jsem byla na poznávacím zájezdu ve Francii. Jedním z prvních míst, která jsem navštívila, byl památník vylodění v Normandii. Zejména na hřbitově amerických vojáků na mne dopadla atmosféra smrti, jako bych cítila tíhu duší mrtvých vojáků mezi nekonečnými řadami bílých křížů a šesticípých hvězd.

Když jsme se vraceli z Bretaně, zajeli jsme se podívat také na památník první světové války a bitvy u Vedunu. Našim cílem, a cílem většiny návštěvníků, byl monument postavený a udržovaný ze sbírek a darů. Obrovitost památníku, neuvěřitelný počet padlých, množství vesnic a kilometrů krajiny zasažených zákopovou válkou vyrazí dech každému. Když potom odjíždíte z toho smutného místa, doufáte, že ty hrůzy necháváte za sebou. Není to pravda. Jedete dlouhé kilometry a stále vás děsí lesy okolo cest. Dodnes je tam země rozrytá granáty, tam, kde stojí kapličky, tam stávaly vesnice. Krajina kdysi holá je stále zbrázděná lopatami vojáků, výbuchy bomb a prošpikovaná municí. Ani sto let rostoucí stromy nedokáží zakrýt tu spoušť. Kdo to vidí, nechápe. Jak mohli Němci a Francouzi proti sobě vytáhnout zbraně v obou světových válkách? Vždyť je dělilo pouhých 20 let! Copak tak rychle zapomněli?

V sobotu 10. 6. 2017 jsme si připomněli 75 let od vyhlazení Lidic nacisty. Přijela jsem tam později, po ceremoniálech, chtěla jsem se vyhnout pietnímu aktu a davům lidí. Žádné davy nebyly. Měla jsem dojem, že potkávám více velvyslanců, cizinců a účinkujících než českých politiků a návštěvníků. Potěšilo mne, že KDU reprezentovali Daniel Herman a Miluše Horská.
Chodila jsem po bývalých Lidicích a snažila si představit, jak vypadaly předtím, než je srovnali se zemí. Prohlédla jsem si kamenné základy statku a pomníček na místě, kde postříleli všechny lidické muže. Tady ležely věnce a kytice květů. Kousek dál, za údolíčkem, lze vidět základy kostela, nad nimi stávala škola, kousek do kopce se chodí ke starému hřbitovu.

Byl krásný slunečný den, z tribuny ozýval zpěv dětských sborů, a přesto mi bylo smutno. Vedle lesíka se fotila velká skupina dětí v bleděmodrých tričkách, sbor odněkud z Moravy. Děti se postavily, přidřeply nebo si sedly do řad, smály se a mávaly rukama na fotografa. Když se rozestoupily, uviděla jsem jiné děti, fascinující sousoší dětí z Lidic. Když jsem si na cedulce vedle jejich pomníčku přečetla, že jich bylo 82, které nacisti zabili plynem, vyhrkly mi slzy do očí.

Na cestě domů mi přítel z bývalé Jugoslávie řekl: „Až budeš chystat seznam na dovolenou, co chceš vidět v Bosně a Hercegovině, prosím, nedávej tam Srebrenici. Já vím, že bych tam jednou měl zajet, ale ještě se na to necítím.“ Uvědomila jsem si, že k válce v bývalé Jugoslávii došlo před pouhými 20 lety, 45 let po 2. světové válce.

Lidé jsou nepoučitelní. Zase mluví o potřebě zbrojení a hledají nepřátele. Je to hrůza, když v rámci volební kampaně pózují se samopaly v rukou. Prosím nezapomínejme, že válka není cosi vzdáleného, něco co zevšednělo každodenností stále stejných zpráv, nebo virtuální realita počítačových her a filmů. Válka je vraždění ve velkém.

Marie Koubková